MYŠLENKY

Zápisník jedné….

Zápisník jedné pokažené lásky

Začalo to jednoho krásného letního večera. Byla jsem s rodinou a kamarády na každoročním sjezdu řeky. Tentokrát se rozhodlo, že se pojede Ohře. Bylo to moc příjemné a užívali jsme si to jako každý rok. 

Byl červenec 2016 a připluli jsme ke Karlovým Varům kde se rozhodlo, že budeme nocovat. Postavila jsem si stan a zbytek dne jsem se válela.. Neměla jsem moc chuť něco dělat a tak jsem zůstala v kempu. Slunila se a užívala si poslední paprsky sluníčka. Ostatní šli do města nakoupit a podívat se. Já si dala spršku a povídala si s mámou a Martinem. Tak nějak pokračoval večer a postupem večera se šlo spát..

Druhý den ráno se čekalo až dorazí poslední „námořník“ a v tom tam přišel on.. Ničím nezajímavý, ale nějak jsem měla pořád potřebu se s nim bavit. Snažit se komunikovat jelikož ostatní šli pro něco do města. Jenže on moc nekomunikoval. Na otázku rychlá snadná odpověď. Nabyla jsem dojmu, že se nechce bavit a tak jsem ho nechala ať je ve svém. Slunila se a nic neřešila. Vyrazili jsem na cestu po Ohři.

Nevím proč, ale stále mě něco k němu táhlo. Pořád jsem na něj musela koukat a pozorovat ho. Nevím proč. V půlce týdne přijel Kenny a jel se mnou na lodi. Bylo super tam mít kamaráda a pokecat si o něčem jiném. 

Je zajímavé k někomu cítit něco podobného aniž by člověk toho druhého znal. Stále jsem na něj koukala, pozorovala ho ale zároveň tak nějak cítila, že on se podívá také.. Jak proud řeky utíkal jak týden na vodě, tak se přiblížil poslední večer v celém našem osazenstvu a já věděla, že toto skončí a nikdy ho už neuvidím.. A tak nějak jak jsme stáli mimo stůl, on byl opřený o zábradlí a já se držela za jeho očko na maskáčích. Nenápadně jsem si půjčovala jeho klobouk a tahala ho na panáka.. On odmítal si dát panáka se mnou.. Takže jsem se „opila“ jen já což možná bylo ještě horší.. Jelikož jsme stále stáli mimo hlavní skupinku z boku stolu a já měla nenechavé ruce, tak jsem ho začala zezadu hladit na ruce, na dlani no prostě všude, kde nebylo vidět.. On se ani nehnul a držel. Úplně mi bušilo srdce a já věděla, že je něco „jinak“.. že to tam je oboustranně ale ani jeden nesmíme.. Honzík mě odtáhl do stanu a šli jsme spát. Druhý den ráno s Bazem odjeli směr Praha.. Bylo mi tak strašně zvláštně smutno. Cítila jsem, že ho už nikdy neuvidím, že má rodinu.. děti…

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *