VZPOMÍNKY A ŽIVOT

VŠECHNO JE JINAK…

Již delší dobu jsem přemýšlela nad tím, že bych ráda podnikla nějaký vandr, jenže jsem znala jen jednu osůbku, která tomuhle propadla a tak jsem nelenila a napsala mu. Psali jsme si o tom kam vyrazíme celkem dlouho. Měl to být můj první vandr, tak to mělo být něco.. Jako zkušenou „vodařku“ pro mě nebyl problém spát někde venku, ale spíš jsem neměla s kým a tak jsem to s Bazem upekla. Teda časem jsem zjistila, že on to dříve než se mnou upekl s Hanzem a já se k nim vlastně jen přidala.

Nastal den D a já se těšila jak malá holka až budu konečně spát venku pod širým nebem.. Sešli jsme se na Smícháči a já přinesla ke snídani buchtu. Možná jsem se chtěla předvést, možná jsem jen chtěla udělat radost ale každopádně to padlo na ornou půdu a kluci do sebe buchtu začali ládovat už na peroně. Nasedli jsme do vlaku a jeli směr Srbsko. Dojeli jsme na místo, jenže vlak zastavil na jiné koleji než normálně a kluci z toho byli značně rozhozeni a tak nějak se začal rýsovat název tohoto vandru. Vystoupili jsme a šli z nádraží. Já spíš šla za klukama a poslouchala co kdo říká. Kluci chtěli zajít k šenkýřce na jídlo a tak tam volali, ale tam bylo zavřeno.. Takže „všechno je jinak“.. Šlo na poslední „normální“ jídlo před vstupem do divočiny, jenže jsme dorazili do kempu a tam to bylo celé předělané a kluky to opět překvapilo. Osvěžili jsme se, zanechali bágly v kempu a vydali se prozkoumat nedaleký Alkazar. Už i tento lom pro mě byl zážitkem. Proplétali jsme se chodbami a já si začala užívat hru stínů a světel. Prozkoumávala jsem každý cíp a pozorovala jeho krásu, jeho ostré hrany a pohledy nebo spíš výhledy z něj. Když jsme se pokochali, tak jsme se vrátili si zpět pro bágly. Následovala cesta do krámu, kde jsme nakoupili zásoby na pár dní a vydali se do lesů.

Začíná můj první vandr..

Naložili jsem jídlo do báglů a vyrazili směr divočina.. To teda spíš jen pro mě. Pro kluky zkušený trempy to nic nebylo ale já z toho byla nadšená. Moje nadšení přetrvávalo i při kráčení kolem Kubrychtovi boudy odkud se šlo už do menšího kopečku. Došli jsme na místo, kde se mělo nocovat. Já tam byla poprvé a vůbec jsem netušila kde jsme až se najednou přede mnou otevřel krásný malý lom a ejhle ona je to Malá Amerika.. Jelikož kluci rozhodli, že budeme spát na poloostůvku a bylo tam stále dost lidí, tak jsme v mezičase posbírali trochu dříví na oheň. Když odešel poslední človíček, tak jsme slezli dolu k vodě. Hanz nafoukl člun a přeplavalo se na druhý břeh. Já se svojí fobií z hloubek jsem to plavala celkem klidně dokud mě někdo neupozornil, že je pode mnou několik pater hloubka a já začala lehce panikařit.. Hanz jako zdatný tremp začal připravovat oheň jelikož se již začínalo smrákat a já se převlékla do něčeho suchého. Jenže to by nebyl vandr „všechno je jinak“, kdyby na nás z lomu nezačal někdo volat ať uhasíme oheň, že tam kroužkují netopýry!!! Prostě všechno bylo jinak…

Zrovna ten den museli kroužkovat netopýry…

Hanz dodělal buřty na zbylých kouscích žhavého a začal vyprávět příběhy. Pánům se nás asi zželelo jelikož nám otevřeli Andělský schody a mi si to mohli projít. Baz odmítl, že tam byl již několikrát a já s nadšením chtěla jít. Hanz šel tedy se mnou. Po chvíli mi zkolabovala bota, tak jsem šla bosky a musím přiznat, že to bylo teda strašně studený ale byla jsem machr a nedala jsem se.. Hanz mi ukázal a povídal různé příběhy těch štol. Dokonce jsem byli v Hagence a já si zazvonila na zvon. Prozkoumali jsme co šlo a šli zpět. Nejlepší bylo když naproti nám vylétl netopýr a my jsme se museli přitisknout ke stěně a jen slyšeli šumění netopýřích křídel. Kolikrát se mi zdálo, jako by se mě to křídlo dotklo až se mi z toho zatajil dech. Značně zašpiněný jsme vylezli ven ze štoly a využili přeplavání k noclehu jako užitečnou koupel. I když musím přiznat, že svléknout se před Hanzem, kterého jsem znala sotva pár hodin bylo dosti napínavé i tak.. ale z nějakého důvodu jsem mu věřila a důvěřovala. Tentokrát strach šel stranou a já v nervozitě, že něco uvidí plavala s lodí před sebou..

Hanz ještě toho večera vytasil příběhy Malé Ameriky a začal je číst. Pro lepší atmosféru nám z oken štol blikaly světla baterek od pánů co počítali netopýry a mělo to svoje kouzlo. Jelikož jsem byla už celkem znavená, tak jsem se začala směřovat do spacáku a tím skončil můj první den vandru.

Hned co jsem otevřela oko, tak jsem zjistila, že je další krásný letní den. Na stěnách lomu se začalo lámat sluníčko a já si užívala krásu tohoto rána. Vstala, vyčistila chrup a pozorovala Hanze jak rozdělává oheň. Dali jsem snídani, přeplavali na břeh a pokračovali dál. Zašli jsem se podívat do Liščího lomu, který měl být průchozí s Motlitebnou, ale bylo to zavalené a prolézali jsme úzkými chodbičkami a to se mi vůbec nelíbilo. Takže ke strachu z hloubek mam ještě strach z úzkých prostor. Ale kvůli klukům jsme se snažila a sice s lehkými odřeninami jsem to zvládla. Pokračovali jsem k dalšímu cíly naší cesty a tím byl lom Mexiko a hned vedle něj lom Velká Amerika. Nikdy nezapomenu jak jsem ho viděla poprvé, jak jsem se na něj zahleděla a pozorovala jeho krásu. Viděla jsem Ameriku mockrát na fotkách ale naživo je daleko hezčí. Došli jsme k Mexiku, kde jsme uschovali bágly a táhli do Mořiny na jídlo. Posilněni jsem se vraceli zpět rozhodnuti, že obejdeme Velkou a já si ještě víc užívala pohledy na ní. Malá Amerika byla kouzelná, ale Velká nemá konkurenci. Hanz vyprávěl zážitky a vzpomínky co tady zažil a já jen nadšeně poslouchala. Den pokračoval a my vyzvedli bágly a šli připravit nocleh. Hanz opět rozdělal oheň a já nasávala atmosféru. Už tehdy jsem byla požitkář, ale díky tomuto se ze mě stal ještě větší.

Miluji pohled do ohně.. Jak létají jiskry až z toho mrazí v zádech…

Sedli jsme okolo ohně a začali se posilňovat něčím na zahřátí. Povídalo se dlouho do noci až Baz řekl, že jde spát. Mě se teda nechtělo a tak jsme si chvíli povídali s Hanzem.. Byl to krásný večer a moc ráda na něj vzpomínám. Hodně se zde událo a pro mě už asi zůstane navždy něčím výjimečným.

Ráno jsme posnídali, zabalili se a táhli do Mořiny na bus… A tím skončil můj první vandr. Poděkovala jsem klukům, smutně odešla na Zličíně do metra a přemýšlela kdy zase někam vyrazím. Bylo mi steskno a nechtělo se mi nikam jinam než zpátky. Nevěděla jsem kdy někam vyrazím příště.. Sedla do metra a jela..

Natěšená a další zážitky jsem jela metrem….

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *