VZPOMÍNKY A ŽIVOT

ROK

Nastal tento den, den kdy jsem ho neviděla přesně rok.. Kdy mne vysadil doma, hodil bágly za dveře, dal pusu a odjel.. Od té doby jsem o něm vůbec nic nevěděla. Zablokoval jsi mě a já v tu chvíli vůbec nechápala co se děje.. Probrečela jsem mnoho nocí, chodila tajně k němu před práci a pozorovala svítící světlo v oknech, ale nikdy jsem nešla dovnitř. Mockrát seděla do noci na gauči a doufala, že se otevřou dveře a on tam bude stát a řekne mi promiň jsem tady pro Tebe. Jenže to se nikdy nestalo.. Já sebrala poslední zbytky sil a odstěhovala se. Jako zbabělec jsem mu donesla klíče do práce, kdy jsem tušila, že tam nebude a předala je jeho kolegovi. Nemohla jsem tam zůstat.. Viděla jsem ho všude.. Ve skříni na pračku jak montuje systém na odpad, jak stojí na pračce a něco opravuje v pojistkách jen v montérkách.. No nešlo tam zůstat.. Nikdo nevěděl kam jdu.. Byla to taková rychloakce, že jsem vlastně asi vzala jeden z prvních bytů co jsem uviděla.

A teď po roce bych se měla cítit už lépe ale necítím.. Je mi pořád stále strašně smutno a cítím se prázdná a bez energie. Několik dní před tímto termínem jsem byla dost nervózní a furt nad tím přemýšlela jak bych s ním chtěla být zpátky na horách a užívala si ten sníh ale bohužel.. Bylo mi to tak líto až nastal ten den našeho odjezdu před rokem a ja nemohla dělat nic jiného než na něj myslet. Asi jsem si těma myšlenkama přivolala jeho vzpomínky jelikož on sdílel fotky přesně ze stejného místa ve stejný čas na stejném místě. Byl tam! Jestli tam byl sám či s někým netuším a možná ani radši nechci vědět. Tak moc mě to bolí.. Tak moc jsem mu na to chtěla něco napsat ale nemohla jsem.. Něco jsem napsala, ale zase smazala.. Říkala jsem si proč jezdí na stejné místo kde jsme byli spolu, ale potom mi došlo, že bych asi udělala to samé kdybych nemusela do práce v neděli. Říkala jsem si, že na mě myslí stejně jako já na něj.. Jen je škoda, že už ho nikdy neuvidím. Je těžké nechat jít člověka, kterého miluješ i po roce bez něj..

Jenže jsme si tak moc ublížili, že snad ani není možné doufat či čekat, že se snad někdy ještě setkáme. V tomto citovém rozpoložení jsem mu napsala dopis a nechala v jeho kešce. Dopis k výročí roku, kdy jsem ho neviděla. Seděla jsem v autě dalších 10 minut než jsem sebrala síly abych odjela. Zalogovala kešeň a doufala, že moje „tajná“ nápověda dorazí na plodnou půdu ale dlouho nic.. a já přestala doufat.. 

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *