MYŠLENKY

OKVĚTNÍ PLÁTKY KOPRETIN

V poslední době nějak nemam chuť psát.. Teda ona je to spíš ironie.. Napsala bych slohy o několika stránkách, ale komu bych chtěla psát, tak nemůžu. Je mi až hloupé, že na to myslím každičký den a není hodiny, kdy bych si na něj nevzpomněla. Myslím na něj často a stále nechápu jak je možné, že tam pořád je v takové síle.. Ten cit je stále tak silný, že to nechápu. Bude to rok a 4 měsíce, co jsem ho neviděla a pořád na něj tak moc myslím. Jak je to možné? Jak je možné, že jsem zvládla tolik věcí ale na něj nemůžu zapomenout? Proč? Tak moc bych si přála, aby někdo dokázal na ty moje otázky odpovědět. Nakonec by jich bylo daleko více a možná bych někoho zahltila, jenže já bych na ně ráda znala odpověď.

Napsal dopisy a já si je čtu.. On to určitě ví, že si je čtu.. Vlastně mu na něj většinou odpovím.. Ne teda přímo zprávou ale nějakou indicií. Nevím proč, ale stále mam potřebu mu něco dávat.. Například když se stěhoval do bytu v Chejni, tak jsem mu dala pokojovku, která už nejspíš dávno umřela 🙂 a nyní když jsem věděla, že si dělá obytňák, tak jsem mu nechala udělat hrníček.. Nevěděla jsem v jakém stadiu je výstavba, ale věděla jsem přesně co chci, aby na tom hrníčku bylo a zadala ho do výroby.. Několik dní na to zveřejnil dopis a já si řekla, že bude ta nejlepší doba mu ten hrníček dát.. Snad mu tím neubližuji.. I když asi ano.. Nevím…

Mrzí mě, že nemohu jezdit s ním. Tak moc bych si to přála.. Zažívat to dobrodružství, tu svobodu a hlavně tu pohodu. Často jsme o tom mluvili, často o tom snili a já se tak moc těšila až spolu vyrazíme na naší první společnou cestu.. Nedočkala jsem se, bohužel.. Můj sen o cestování autem a možnosti spát každý večer jinde se rozplynul. Vlastně ten sen byl náš společný. Splnil si ho on a jsem za to ráda. Alespoň jeden z nás má tu možnost. Nejspíš to tak mělo být, asi ano.. On teď bude moci být se svojí Plechoffkou pokaždé někde jinde. Přeju mu to. Přeji si, aby byl šťastný ale také si přeji abych byla šťastná i já a doufám, že jednou budu.. Asi to ještě potrvá. Nejspíš to bude ještě nějaký ten rok trvat, ale věřím, že jednou to budu zase já.. Už nebudu přemýšlet nad tím „má mě rád, nemá mě rád?“…. Už nebudu trhat okvětní plátky kopretin..

Miluju ho! Stále!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *