MYŠLENKY

NENÍ MI TO SOUZENO

Sedím u sebe doma na barové židličce a přemýšlím nad tím proč si stále tak ubližuju. Proč to dělám. To, že jsem impulzivní člověk vím, že se snažím krotit to dělám ale proč nedokážu přestat myslet na jednu mojí lásku? Čím víc si to zakazuju, tak tím je to horší.. Když se snažím to neřešit, tak je mi chvíli lépe ale následně je mi zase tak strašně mizerně, že mam chuť jen brečet a nikam nechodit ani nedělat. Jsem už tak zoufalá, že kolikrát už ani nemam sílu brečet a jen sedím a koukám do zdi.

Udělala jsem zase jednu zoufalou věc a to, že jsem jela k němu do práce s vidinou toho, že ho uvidím a třeba mu řeknu pár vět, ale přišla jsem tam a nikdo tam nebyl. Smutně vyfotila prázdný dvorek a poslala mu fotku, že tam není a, že reklamaci S Ježíškem vyřeším tedy jindy.. Jelikož mi bus jel až za dlouho a nemohla jsem stát, tak jsem šla z Libočáku nahoru na Petřiny pěšky. Neni to daleko ale trochu do kopečka, ale to mi v tu chvíli bylo tak nějak jedno. Šla jsem nahoru až mě napadla jedna myšlenka, že bych se mohla zajít podívat na jeden dům co jsme sledovali když ho kompletně předělávali. Došla jsem k němu a vůbec se mi výsledek nelíbí. Teď je to taková krabice bez duše.

Šla jsem tedy dál a začala vzpomínat. Jelikož jsme kousek odtud dříve bydleli a měli byt, tak jsem si řekla, že když už jsem tady, tak se tam zajdu podívat a ejhle čí tam nestálo auto.. Musím přiznat, že se mi na chvíli zastavilo srdíčko a já na to auto dlouho jen civěla.. Stálo v ulici kde jsme bydleli. Kousek od bytu, kde se svítilo v obýváku a mě se úplně udělalo zle. Stála jsem tam a vzpomínala na řádky, které jsem nedávno četla a bylo mi strašně smutno. Tak smutno až se mi vehnaly slzy do očí..

Musela jsem jít dál…

Šla jsem na tramvaj jelikož jsem si říkala, že toho už bylo dost a nic dalšího už asi nezvládnu.. Sedla jsem do 1čky a jela domů. Neměla jsem vůbec sílu na nic. Nemohla jsem brečet, nemohla jsem vůbec nic. Jen tupě koukat a čekat až mě tramvaj odveze na mojí zastávku. Jedu a najednou slyším Strážní a rychle vyskakuju ven. Málem jsem to přejela a jako duch se snažím dojít domů.
Zavírám za sebou dveře a nevěřím.. Jsem si zase dokázala jak jsem zoufalá..

Teď tady sedím a sepisuju to a je stále mizerně jako mi bylo když jsem tam to auto viděla..

Je 21:21 a on mi odepsal “Tam ale Ježíšek nebydlí”… Zase jsem to nepochopila nebo spíš pochopila, ale dle svého a úplně špatně. Prostě jinak než on to myslel. Ale asi nám prostě neni souzeno být spolu i když se oba milujeme.. I když já už vlastně ani nevím jak to cítí, asi už necítí..

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *