MYŠLENKY

JEN SEDÍM A ČUMÍM

Občas mívám dny jako je dnes. Ubrečený den. Už včera mi nebylo zrovna nejlépe, ale dnešek to nějak „dodělal“.. Poslední dobou nějak nemůžu spát a moje nálada je jak na horské dráze.

Jsou dny, kdy je mi dobře ale potom jsou dny jako dneska a já nemam chuť ani náladu na nic.. Jen sedím a čučim ven z okna. Je mi k pláči a když „si to dovolím“, tak nechám jít city ven a bulim. Dneska je mi zase mizerně jak mi už dlouho nebylo.. Stýská se mi a já už nevim co mam dělat aby bylo lépe. Občas si říkám jestli to ještě vydržím. Tohle už není normální. Nejsem šťastná, kolikrát si připadám jak „hromádka neštěstí“ a jen čekám kdy to už vzdám. Už nemam sílu, nemam chuť tím životem jít sama. Chci mít pro koho žít, s kým žít.. Už jsem zase zoufalá, už je mi zase pekelně smutno, nemam chuť žít. Jediné co mě drží nad vodou je ta moje práce. Hlavně práce na zahradách, jedině u toho vypustim a jen dřu a makám do padnutí a vyčerpání. Jediný ventil jak to ze sebe dostat, jenže v poslední době zjišťuji, že i ta síla už není taková jaká bývala.. I když já se ani nedivím..

Mam problém.. Můj problém je někde uvnitř mě.. Musím ho najít a něco s tím začít dělat jinak se asi zblázním.. Musím konečně najít vnitřní klid a srovnat se.. Musím ho konečně nechat jít.. Je mi smutno.. Kdy to konečně přejde? Přejde to někdy? Může být někdo takhle zoufalý jako já? Teče mi slza po tváři.

Proč člověk udělá tolik chyb, kterých tolik lituje ale už je nemůže vrátit? Proč mu to všechno dojde až zpětně? Proč si to uvědomí až v době, kdy s tím nemůže udělat vůbec nic jelikož ten druhý už nemá zájem? Proč to musí být tak složité? Proč na všechno přijdu až poté co o to přijdu? Jediné co mě napadá je ironie osudu. Na věci nepřijdeme jinak než zkušenostmi. I když bych teď plno věcí udělala jinak a chovala se jinak, tak už nemam šanci s tím nic udělat.. Nemam a vlastně asi nikdy nedostanu možnost to napravit a vysvětlit to. Nemůžu chtít jen já a i když bych pro to udělala cokoli, tak to asi není tak jednoduché. Milovat není jednoduché, ale věřím tomu, že opravdovou lásku člověk potká jen jednou za život.

Často si teď pouštím jednu písničku od Nedvědů. Je v ní mnoho pravdy a věcí k zamyšlení…. Jelikož mi teď 20. května zrušili koncert a přesunuli ho na prosinec, tak mi nezbývá nic jiného než si pouštět alespoň ty písničky na YouTube. Mám kluky Nedvědovic ráda a kolikrát se u nich hodně zamyslím, kolikrát je mi hodně smutno ze vzpomínek na určité písničky ale u některých se i zasměji když je slyším a představím si co se při nich dělo.. Už aby byl prosinec a já slyšela Františka naživo.. Těším se!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *